Můj první (pracovní) den v Šálku

Bylo to 22 let, 6 měsíců, 11 dní, 9 hodin a 21 minut přesně, kdy jsem vytvořila tuhle fotku a zapsala se tak do doubleshot rodiny.
Vycházím z metra a koukám na hodiny, jdu brzo, jako obvykle. Jdu kolem bageterie, zahejbám doleva, přede mnou dlouhá ulice a na konci bílé, dřevěné dveře, otevírám je.
Stojí tam a dívá se jak přicházím, pouští mlýnek, otírá si ruce od kávy do zástěry. Pozdraví mě, podává mi ruku a vůbec se neusmívá, v tu chvíli si uvědomuju, že už jsem ho někde viděla, jasně, jel se mnou metrem. Hned se omlouvá, že neumí česky, já se omlouvám, že neumím anglicky, moje angličtina totiž začíná u „Hi“a končí u „Bye“.
Seznamuju se snad s každým, kdo projde kavárnou, nevím komu tykat a komu vykat, používám univerzální „zdravím“. Lidé se mě ptají na věci, které nevím, takže se chodím při každé otázce někoho ptát, holky z kuchyně už z toho šílí. Cítím jak u každého rozhovoru s cizincem rudnu a neustále se za něco omlouvám, dorty mně neustále při přesouvání na talíř padají, takže jich máme v kumbálku už šest, višňový neumím pro změnu ani ukrojit. Jsem zmatená a zničená, už teď vím, že sem nepatřím.
 Všichni kolem mě lítají, srdce buší jako o závod, potím se a neuvěřitelně mě bolí nohy. Potřebuju na záchod, bojím se zeptat, co když v ten největší frmol prostě nemůžu. Držím to ještě další půlhodinu a doufám, že se situace uklidní, ba naopak, lidé se sem hrnou, jako by tu snad bylo něco zdarma. Červenám se a ptám se zda můžu na záchod, vrátí se mi úsměv a požehnání. Zjišťuju, že je půl třetí, bože, co jsem dělala těch sedm hodin?? Píšu rychle smsku domů s pocitama, udělám v ní minimálně pět chyb, jak moc spěchám. Vracím se na plac, lidé se snad změnili, nepamatuju si nikoho, jsem ještě víc zmatená a nevím co dělat. Koukám do monitoru, na baristu, na lidi co jsou se mnou na place, zase do monitoru, na baristu, něco mi říká, ale nerozumím mu. Na bar pokládá cappuccino a latté, snažím se ty dva talířky naskládat na platíčko, nejde mi to, připadám si jako idiot. Barista zopakuje číslo stolu, chápu že je to ten pokyn “ Tak už to do háje odnes!“, latté beru do ruky a utíkám ke stolu číslo čtyři, bojím se kdo mě sprdne za to, že nenesu oba hrnky na platíčku, vracím se k baru a zjišťuju, že to tak dělají všichni.
Oddychnu si.

2 comments on “Můj první (pracovní) den v ŠálkuAdd yours →

  1. Hledám si brigádu a obávám se, že ať skončím kdekoliv, budu se cítit stejně :D:D … Suprový článek, je to jako úryvek z nějaké knihy.. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *