Šárka Pakostová

Kdy konečně příjde TO ONO?!

Když jsem byla malá, vždycky jsem chtěla být dospělá, což má teda dost možná asi každej. Jenže mně prostě všichni moji spolužáci přišli tak nějak divný, tak nějak jiný. No, a jak už to tak bejvá, abych zapadla, snažila jsem se bejt jako oni. Takže jsem pak vždycky přišla ze školy domů, hodila batoh pod stůl a konečně si oddechla, že zase můžu bejt na chvíli svá. A v těhlech momentech jsem brala deník do ruky a psala o tom, jak už chci být konečně dospělá, jak už si chci žít po svým, jak už se nechci nikomu přizpůsobovat, tak nějak rozhodovat o tom svým životě sama.

Když mi bylo 18 let, myslela jsem si, že už přišlo TO ONO, že teďka už jako jsem dospělá. Pak přišla dvacítka, a furt nic. Do dneška si pamatuju, jak jsem z pětadvacátejch narozenin byla frustrovaná, že furt necejtím tu dospělost, že kdy to jako ksakru přijde. Loni už jsem si přišla zase dospělá natolik, že mi bylo divný, proč ještě nemám muže, dítě a hypotéku. Dneska mi je 28 let, víc než depku mám spíš šílenou radost. Když si totiž zpětně čtu ty svoje zápisky z deníku, dospělost pro mě znamenala hlavně osamostatnění, pár přátel, před kterýma si nebudu muset na nic hrát, práci, do které budu chodit ráda, a kolegy, se kterýma mi bude fajn, a tohle já přeci všechno mám.

Takže, dneska je mi 28 let a jsem dospělá.

P.S. Taky jsem si teda dospělost přestavovala s podpatkama na nohách a s velkou moudrostí v hlavě, tak za rok?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *