Kdy jste naposledy zatleskli poslední?

Byl horký letní večer a já jsem s knížkou od Šindelky (Mapa Anny) jela v tramvaji od Palmovky po Žižkov. Lehce jsem se usmívala, ačkoli jsem neměla nejlepší den. Ještě před dvěma hodinama jsem totž seděla doma a slzy mi stékaly po tvářích. V tu chvíli jsem ještě netušila, že tenhle večer pro mě bude něčím výjimečným, že zažiju něco krásného a nepopsatelného. Kdybych to věděla, setřela bych slzy z tváře nebo spíš ani nezačala plakat, ale tak to prostě někdy je. Musí se stát něco, aby se mohlo stát něco.

Orionka. Vystupuju z tramvaje a vydávám se směr Vršovice. Ulicí, kterou jsem nikdy nešla. Ulicí, která je neuvěřitelně tichá a krásná. Zamilovala jsem se.

Pak potkávám přátelé a společně vkráčíme do alternativního prostoru Dvůr. Do nezaměnitelného místa ve vnitrobloku domů ve Vršovicích, ani jsem nevěděla, že tak krásná místa ještě existují. Prosím, takovéto prostory do všech vnitrobloků.

Byl horký letní večer a pod širým nebem jsem zažila jedno z nejkrásnějších představení vůbec. Zamilovala jsem se. To jakým stylem bylo celé divadlo pojato, mě neskutečně dojímalo. Dojímal mě smích Teriny, dojímala mě každá slova hlavního hrdiny, která z něj šla tak přirozeně jakoby je sám právě vymýšlel. Zamilovala jsem se. Dojímala mě tma, která se postupně rozlehla nad celým místem a všude začaly svítit lampiony. Seděla jsem na staré bedýnce uprostřed trávy a nevnímala lidi okolo. Dojímal mě pocit, že jsem vtažena do celého příběhu, že jsem součástí. Zažila jsem jedno z nejkrásnějších a zároveň nejsmutnějších představení. Při posledních slovech jsem se dojala tak moc, že mi po tváři spadlo pár slz a já se tiše a něžně zamilovala. Zamilovala jsem se do Romance pro křídlovku.

Krása. Smutek. Radost. Pláč. Chtěla jsem, aby to nikdy neskončilo, aby to pokračovalo dál, abych to ještě jednou mohla celý prožít od začátku. Od prvního slova do toho posledního. Jemné pohlazení po duši s neuvěřitelnou bolestí v kombinaci s romantickým příběhem si mě omotal kolem prstu. Byla jsem vtažena do děje a když příběh skončil, tleskala jsem, tleskala, tleskala, až už nikdo netleskal. Jen já. A tak jsem zatleskla poslední.

Navždy mne bude víc
o těžkou chvíli jedné srpnové noci,
kdy jsem chtěl, aby ožil její předobraz,
a kdy Viktor namířil světla reflektorů
do lopuchů ve škarpě pod hospodou
a tys odtamtud, štíhlá, se vznešeným
držením, bosa, s mechovýma očima,
a s ňadry, v jejichž oblém světle se nikdy
neusmějí dětská ústa,
tys odtamtud
nevyšla.

Navždy mne bude víc o tu noc,
kdy jsem tě vyvolával z měsíčních par
a popel na žhavém srdci chtěl držet tvar
něčeho, co už není, zatímco tys žila
a žiješ, ne přízrak, ne stín, jenž vstává z már,
ne bludička, ne bysta náměsíčně bílá,
ale láska, jež v krvi žil a cév
divoce tepá.

Navždy mne bude víc
o člověka, z něhož břímě lásky a smrti
a břímě života vyrazí zpěv.

0 comments on “Kdy jste naposledy zatleskli poslední?Add yours →

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *