Ano, Havana!

 

Havana – největší vzrůšo z celé dovolené.
Hala hotelu odpovídala pěti hvězdičkám, v řadě vedle sebe nasáčkovaný poslíčci, čekajíc na kufry a později samozřejmě i na spropitné. Jízda výtahem se zdaleka nepodobala tomu ve Varaderu. Hotel s 25 party, se pyšnil super rychlým výtahem a my jsme si jízdu mohli „užívat“, až do 23 parta. Věřte mi tohle bylo stokrát horší než nějaké vzlétání letadlem.
*
*
Příchod do pokoje byl však mnohem drastičtější, nemyslím vybavením, ale představte si pohled z 23 parta na celou Havanu…běžela jsem k oknu s vyvalenýma očima a pocitem obrovského štěstí, které se po té co jsem začala zkoumat detaily, změnilo v pláč, smutek a obrovskou depresi. Tehdy jsem prohlásila “ Proč my jsme radši nejeli do Krkonoš“.
Rozbořené domy, plné rozvěšeného prádla, hluk a v dálce se rozprostírající nádherný Malecon. Celá Havana na mě působila hrozně nepříjemně, včetně hotelu, i když byl na pohled krásný, pokoj byl studený, klimatizace nešla vypnout a teplá voda do vyšších pater asi nedorazila.
*
*
Druhý den jsme hrdě vyrazili na památky, a i když všichni turisté jezdí taxíkem nebo oblíbeným coco-taxi, hrdinové jdou pěšky (v tu chvíli bych přítele asi zabila, ale jsem ráda, že jsme Havanu poznali i jinak).
 Do centra Havany jsme se vydali podél Maleconu, který se rozprostírá skoro po celé Havaně, jen tak jsme si byly jistí, že se neztratíme.
*
*
 Tady jsme začali poznávat i Kubánce samotné, jsou jiní..neustále vás zastavují a vybavují se, nejdřív se zeptají odkud jste, zda nechcete taxi, poté tabák a když vidí, že z vás nic nevytáhnout ptají se vás na cokoli. Kubánci mluví rukama, takže rozumět jim nebyl zas takový problém.
Když nás v půlce cesty zastavil policista, který nás varoval před krádežemi, strčila jsem foťák do tašky a užívala si Kuby bez hledáčku, zjistila jsem, že tak si to užiji vlastně nejvíc a tak foťák zůstal v tašce už napořád.
Do historické části, jsme se dostali zhruba po hodince cesty, neznámou uličkou plnou stromů a kaváren, vytvořené v rozpadlých domech, kde na každém rohu hrála hudba a tančili lidé a dokonce jsem narazili i na nějaký jarmark, blešák či co.
*
*
Centrum města, je prostě centrum. Hluk, zmatek, turisté, taxíky, stánky…je to všude stejné, jen tady uprostřed toho stál nádherný Capitol, který bohužel za naší návštěvy byl obklopen spousty lešení.
Hlavním úkolem bylo najít Harris Brothes, rozumějte to měl být největší obchoďák v Havaně a ten jsem si prostě nemohla nechat ujít. Hledali jsme, a ano bloudili jsme, nikde žádné cedule..dokonce jsme i nechtěně našli turisty tak oblíbenou Floriditu, kde Hemingway popíjel svoje Daiquiri.
*
*
Unavení, žíznivý jsme to už pomalu vzdávali, když v tu chvíli se před námi objevila zchátralá zeleno-modrá budova nesoucí onen název. Jsme na místě! Uvnitř to však vypadalo jako ve vesnickém Coopu (tím bych teda jednotu nechtěla nijak urazit), ale velký obchodní dům jsem si představovala jinak – čtyři pulty, za jedním salámy za druhým sýry, nechyběla drogerie a pár vod.
Zklamaní jsme odcházeli, že jsme si i vodu zapomněli koupit.
Hodinky ukazovali půl šestou, a protože nám bylo na hotelu doporučeno, že po sedmé bychom se neměli nikde ukazovat, nezbývalo nic jiného, než se vrátit. A to by jsme nebyli mi, kdyby jsme šli stejnou cestou.
*
*
Pomalu jsme se ztráceli z ruchu centra, a turisté ubývali. Lidé posedávali na chodnících, pokuřující cigaretku a povídající si se sousedy. I když jsem se v téhle ulici bála, působila na mě hrozně nostalgicky.
Ještě jsme se stavili do obchůdku pod hotelem pro vodu, do bufiku pro sendvič, pustili si oblíbeného Doctora Who a šli spát..
Vizuální zážitek připravil pc2photo

3 comments on “Ano, Havana!Add yours →

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *